Archiv rubriky: Představení poskytovatelů sociálních služeb

OSTARA, p. o. – cíle pana Rudolfa

Pan Rudolf.

Ráda bych Vám představila člověka, který využívá sociální službu OSTARA p.o. (Domov pro osoby se zdravotním postižením), která podporuje uživatele služby žít běžným způsobem života. To znamená nejen navštěvovat a využívat veřejné služby, ale také být plnohodnotnými spoluobčany a spolutvůrci společného prostředí.

 „Zítra si půjdu SÁM do trafiky koupit los“. Něco neobvyklého? Zvláštního? Pro většinu majoritní společnosti prostě nic neobvyklého, mimořádného, ani zvláštního. Také mám zítra v plánu si jít koupit časopis do nedaleké trafiky. I moje nezletilé děti chodí samy do města a nakupují, ale pan Rudolf, přestože je dospělý, tak to má jinak, protože pan Rudolf je člověk s mentálním a duševním postižením.

Dovolte mi, abych vás s ním více seznámila. Jeho cestou do trafiky to nekončí. Panu Rudolfovi je 43 let a k nám do Ostary přišel před dvěma lety. Do té doby žil ve společné domácnosti s matkou, která ho doma zapojovala do prací v domě, na zahradě a u domácích zvířat. V týdnu navštěvoval denní stacionář, jezdil společně s matkou na dovolené. Svojí rodinu má moc rád. V dětství dokončil zvláštní školu, kde se naučil číst, psát a počítat.

Pan Rudolf je člověk, který si rád povídá, každému pomůže a je rád středem pozornosti. Také, jako každý zdravý člověk má potřebu seberealizace, chce být samostatnější, využívat svoje schopnosti a dovednosti, zapojit se více do běžného života, být dospělejší a právě to a mnohem více je cílem naší organizace.

S podporou asistentek se pan Rudolf zapojil a zdokonalil v běžném chodu domácnosti. Naučil se samostatně obsluhovat pračku, uvaří si jednoduché jídlo, s podporou si upeče moučník, v létě seká zahradu, v zimě odhazuje sníh. Naučil se používat sněhovou frézu.

V rámci organizace navštěvuje vzdělávací a zájmové bloky v centru denních programů, například „Mezilidské vztahy“, „Vyjadřujeme se beze slov“, nebo „Uvařím si oblíbený oběd“. V organizaci si našel přítelkyni a tak jsme mu pomohli zprostředkovat setkávání s odborníkem v oblasti sexuality a mezilidských vztahů.

Stejně jako ostatní uživatelé naší služby, má i pan Rudolf své individuální cíle vyplývající z jeho potřeb a přání. Jeho největším cílem je samostatný pohyb. Pro představu vám popíši, jak takový cíl vznikne. Pan Rudolf řekne svému klíčovému asistentovi, že by si chtěl chodit kupovat los do nedaleké trafiky úplně sám. A protože už má ukončené cíl jako bezpečná chůze po chodníku, který trval půl roku, či přecházení silnice, máme nový cíl, který klíčový asistent rozepíše na kroky. Na schůzce individuálního plánování společně s metodikem kvality a vedoucí domu se každý může vyjádřit, navrhnout úpravy, či změny. Vyhodnotí se všechna možná rizika a jak jim předcházet. Jednotlivé kroky, které vedou k dosažení cíle, mohou vypadat takto:  1) S asistenty před cestou probírám trasu, průběh cesty a základy bezpečné chůze 2) Jdu společně s asistentem do trafiky 3) Jdu do trafiky, asistent jde cca 5 metrů za mnou – monitoring. 4) Skrytý monitoring asistentů. U tohoto kroku se snaží asistenti několikrát nepozorovaně sledovat chování pana Rudolfa po cestě. 5) Chodím sám do trafiky. Každý krok se opakuje tak dlouho, dokud si je jak pan Rudolf, tak asistenti jistí o jeho zvládání a on může do trafiky chodit sám. Tento cíl probíhal celých deset měsíců.

Do budoucna se plánuje i samostatný pohyb do České Lípy do organizace Rytmus, jejímž posláním a principem je umožnit lidem se znevýhodněním aktivní zapojení a seberealizaci zejména při vzdělávání a pracovním uplatnění v běžném prostředí. Pan Rudolf už zmíněnou organizaci navštěvuje, tam se učí psát životopis, motivační dopis, jezdí si s nimi zkoušet práci do chráněné kavárny, nebo na farmu. Účastní se školení, například první pomoci, nebo počítačového kurzu.Pan Rudolf je vášnivý šachista a chodí hrát šachy do místního šachového kroužku. I tam bude jednou chodit sám.

Držíme panu Rudolfovi palce, aby dokázal splnit svůj velký sen – chodit po městě samostatně. A doufáme, že i nadále bude zvyšovat svoje dovednosti, aby mohl žít co nejsamostatnější život s co nejmenší podporou asistentů.

Eva Dvořáčková, OSTARA,p.o.

OSTARA, p. o. – Domov pro osoby se zdravotním postižením

Osobitý příběh

Ráda bych vám představila příběh ženy (můžeme jí říkat paní Dana), která je z důvodu svého mentálního postižení v sociální službě.  Je to příběh o tom, jak změna životních podmínek pomohla paní Daně naplnit své dlouhodobé přání a tužby.

Paní Dana žila v Domově pro osoby se zdravotním postižením od roku 1992, který se nacházel u lesa, mimo obec Mařenice. Lidé umístění v takovéto službě neměli žádné soukromí a ani možnost rozhodovat si o běžných věcech, jako jsou rozhodnutí, kdy si uvařím kávu nebo co si dám k snídani. Vše podléhalo ústavnímu režimu.

Po sametové revoluci, došlo k určitému pozitivnějšímu přístupu společnosti k lidem se zdravotním postižením.  Začalo se více mluvit o těchto lidech a jejich potřebách. S tím souvisí pojem transformace sociálních služeb.  To znamená opuštění velkých ústavních budov a přestěhování se do běžné zástavby měst a podpora lidem, s postižením tak, aby mohli žít běžným způsobem života jako jejich vrstevníci. 

 S přípravami na změnu služby se začalo již v Mařenicích. Za podpory asistentek začala paní Dana více a více rozhodovat o svých věcech. Především o výběru oblečení, nákupů pro osobní potřebu (např. jakou kávu či sprchový gel si koupí), co k snídani, obědu či večeři. K tomu všemu patřilo uvědomění, kolik má k dispozici peněz, a že je také nezbytné mít na paměti, zůstatek potřebný na léky a další nutné výdaje. 

V dubnu roku 2016 došlo k  přestěhování všech uživatelů z ústavní budovy v Mařenicích do třech bytových domů ve městech Cvikov a Nový Bor. Po přestěhování dostala služba nový kabát s novým jménem Ostara, p. o.

Přestěhování předcházely rozhovory s uživatelkami časté návštěvy měst Nového Boru, Cvikova, nácviky, které se odvíjely od běžných činností úzce souběžné se životem ve městě.  Paní Dana vzala tuto skutečnost pozitivně, neboť město Nový Bor v podstatě znala. Žila v něm, chodila do práce, ještě před nástupem do Domova. Přestěhováním do města Nového Boru mohla paní Dana uskutečnit svůj sen, a to „samostatné cestování autobusem. Splnění tohoto cíle vyžadovalo půlroční nacvičování. Nejprve musela prokázat, že zná dobře celou trasu, že umí používat mobilní telefon a dokáže vyřešit náhle vzniklé situace jako je například zpoždění autobusu, přejetí zastávky, kde měla vystoupit apod. Kromě samostatné jízdy autobusem se jí podařilo získat i zaměstnání, do kterého pravidelně 1x týdně dochází.

V době, kdy paní Dana žila v Mařenicích, příliš jí na jejím vzhledu nezáleželo, ale s přestěhováním se toto hodně změnilo a paní Dana si užívá, že je žena a o svůj vzhled pečuje nejen hezkým oblečením, ale i třeba péčí kosmetičky.

 Nešlo všechno naráz, ale postupně a přirozenou cestou. Nenásilně, s důrazem na vlastní rozhodnutí co je důležité, co má význam, a co je vlastně nepodstatné, nepotřebné.

Tím bych ukončila tento příběh, i když konce nemá.  Stále pokračuje, vyvíjí se, tak jako paní Dana ve svém osobním růstu. Člověk může, dosáhnou svých snů, které se stanou vytyčenými cíli. Je potřeba si uvědomit, možnost volby, práva svobodného rozhodnutí.

Rolovat nahoru