Osobitý příběh

Ráda bych vám představila příběh ženy (můžeme jí říkat paní Dana), která je z důvodu svého mentálního postižení v sociální službě.  Je to příběh o tom, jak změna životních podmínek pomohla paní Daně naplnit své dlouhodobé přání a tužby.

Paní Dana žila v Domově pro osoby se zdravotním postižením od roku 1992, který se nacházel u lesa, mimo obec Mařenice. Lidé umístění v takovéto službě neměli žádné soukromí a ani možnost rozhodovat si o běžných věcech, jako jsou rozhodnutí, kdy si uvařím kávu nebo co si dám k snídani. Vše podléhalo ústavnímu režimu.

Po sametové revoluci, došlo k určitému pozitivnějšímu přístupu společnosti k lidem se zdravotním postižením.  Začalo se více mluvit o těchto lidech a jejich potřebách. S tím souvisí pojem transformace sociálních služeb.  To znamená opuštění velkých ústavních budov a přestěhování se do běžné zástavby měst a podpora lidem, s postižením tak, aby mohli žít běžným způsobem života jako jejich vrstevníci. 

 S přípravami na změnu služby se začalo již v Mařenicích. Za podpory asistentek začala paní Dana více a více rozhodovat o svých věcech. Především o výběru oblečení, nákupů pro osobní potřebu (např. jakou kávu či sprchový gel si koupí), co k snídani, obědu či večeři. K tomu všemu patřilo uvědomění, kolik má k dispozici peněz, a že je také nezbytné mít na paměti, zůstatek potřebný na léky a další nutné výdaje. 

V dubnu roku 2016 došlo k  přestěhování všech uživatelů z ústavní budovy v Mařenicích do třech bytových domů ve městech Cvikov a Nový Bor. Po přestěhování dostala služba nový kabát s novým jménem Ostara, p. o.

Přestěhování předcházely rozhovory s uživatelkami časté návštěvy měst Nového Boru, Cvikova, nácviky, které se odvíjely od běžných činností úzce souběžné se životem ve městě.  Paní Dana vzala tuto skutečnost pozitivně, neboť město Nový Bor v podstatě znala. Žila v něm, chodila do práce, ještě před nástupem do Domova. Přestěhováním do města Nového Boru mohla paní Dana uskutečnit svůj sen, a to „samostatné cestování autobusem. Splnění tohoto cíle vyžadovalo půlroční nacvičování. Nejprve musela prokázat, že zná dobře celou trasu, že umí používat mobilní telefon a dokáže vyřešit náhle vzniklé situace jako je například zpoždění autobusu, přejetí zastávky, kde měla vystoupit apod. Kromě samostatné jízdy autobusem se jí podařilo získat i zaměstnání, do kterého pravidelně 1x týdně dochází.

V době, kdy paní Dana žila v Mařenicích, příliš jí na jejím vzhledu nezáleželo, ale s přestěhováním se toto hodně změnilo a paní Dana si užívá, že je žena a o svůj vzhled pečuje nejen hezkým oblečením, ale i třeba péčí kosmetičky.

 Nešlo všechno naráz, ale postupně a přirozenou cestou. Nenásilně, s důrazem na vlastní rozhodnutí co je důležité, co má význam, a co je vlastně nepodstatné, nepotřebné.

Tím bych ukončila tento příběh, i když konce nemá.  Stále pokračuje, vyvíjí se, tak jako paní Dana ve svém osobním růstu. Člověk může, dosáhnou svých snů, které se stanou vytyčenými cíli. Je potřeba si uvědomit, možnost volby, práva svobodného rozhodnutí.